Zlaté české ručičky

Vztah Čechů a řemesla asi nejlépe charakterizuje do dneška tradované domácí úsloví „zlaté české ručičky“. Zdrobnělina trefně zachycuje emotivní zainteresovanost, zdůrazněné „češství“ vyznívá jako bezvýhradná národní kvalita, zlato je pak odvěkým symbolem cennosti a výjimečnosti. Ať má člověk na absolutní platnost tohoto rčení jakýkoli názor, bez rozpaků lze tvrdit, že alespoň v oblasti uměleckého řemesla a především sklářství je možné přijmout ho bezvýhradně. České sklo nejen, že disponuje velmi dlouhou nepřerušenou tradicí, ale už od středověku si vybudovalo výsadní postavení, takže udávalo trendy v umělecké i technologické oblasti na celém světě.

Od dávnověku po světovou nadvládu

Sklo je v Čechách nepřetržitě přítomné od 2. tisíciletí před naším letopočtem, první písemná zmínka o něm je z počátku 12. století. Nejstarší sklárny jsou v Českých zemích doloženy od konce 13. století a ve 2. polovině 14. století tady bylo sklo i přes vysokou cenu celkem běžným vybavením šlechtických a měšťanských domácností. Už v gotice disponovalo místní sklo pověstnou technologickou čistotou a svébytným uměleckým tvaroslovím, které daly vzniknout termínu "české sklo", jenž je v mezinárodním měřítku pojmem dodnes. Jestli bylo gotické české sklo významným obchodním artiklem především v Německu, Francii a Flandrech, v období po třicetileté válce české země definitivně porazily dlouholetou nadvládu Benátek a staly se nejvýznamnější exportérem skla ve světě se stálým obchodním zastoupením ve významných evropských centrech i v Asii a Americe.

Světlo paláců i operních domů

Už české barokní ryté sklo bylo luxusní ozdobou nejvýznamnějších panovnických sídel i vážených měšťanských domů na celém světě, od 20. let 18. století čeští skláři navíc zhotovovali a do královských paláců dodávali i pověstné lustry s broušenými skleněnými ověsky, na které se jako první specializoval Josef Palme ze severočeské Práchně. Na začátku 20. století ozářily české skleněné lustry interiéry operních budov v Římě, Miláně, Bruselu a interiéry luxusních hotelů ve Spojených státech.

Proměny a světové zlato

Mezi nejvýznamnější celosvětové přínosy českých sklářů patří třeba tavba modrého kobaltového skla rodinou Schürerů v 16. století, objev českého křišťálu v Müllerově sklárně v 17. století nebo výroba barevných sklovin Bedřichem Egermannem v polovině 19. století. Právě jeho práce přinesla nový pohled na sklo jako umělecký artefakt a přímo ovlivnila jak historizující tvorbu konce 19. století tak nastupující moderní výraz. Rozmach a vliv novodobého českého sklářství se jasně projevil i v mezinárodním měřítku. Úspěchem bylo už ocenění na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893, skutečným triumfem pak Grand prix na Světové výstavě v srdci evropské secese Paříži roku 1900. Další uznání přinesly Mezinárodní výstava dekorativních umění v Paříži (1925) a světové výstavy v Bruselu (1935) a opět v Paříži (1937). Po 2. světové válce na dlouholetou tradici rodinných hutí, kde se finesy řemesla předávaly z otce na syna, navázala především pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová, která vychovává sklářské umělce dodnes.

Sklo jako umělecký artefakt

Mezi moderními autory a uměleckými pedagogy mezinárodně vynikl především Stanislav Libenský (1921-2002), autor impozantních tavených plastik, který ve své tvorbě celosvětově prosadil sklo jako uznávaný sochařský materiál. Právě s jeho jménem a jménem jeho manželky Jaroslavy Brychtové, se kterou tvořil nerozlučnou autorskou dvojici, jsou spojeny úspěchy českého skla na EXPO v Bruselu (1958), kde získali zlaté medaile, Montrealu (1967) a především v japonské Ósace (1970). Zlato v Bruselu, ale třeba i ocenění Glass in Japan v japonském Tokiu z roku 1984, získal také Vladimír Kopecký (1931), další charizmatický tvůrce a výjimečný profesor pražské VŠUP. I on bývá pro své svobodné nakládání se sklem ve volné tvorbě někdy označován za abstraktního sochaře v médiu skla. Pro Kopeckého, který se kromě skla věnuje i malbě, jsou typické velké geometrické artefakty složené z mnoha vrstev skleněných desek, někdy kombinované i s malbou.

Tradice a kreativita

Právě svoboda a nezatíženost uměleckého projevu ve skle, spojeného se staletími prověřenou řemeslnou kvalitou jsou úhelnými kameny přesvědčivosti nové generace designérů skla a uměleckých sklářů, mezi jejímiž představiteli najdeme i klíčové autory LASVITu. Většina z nich patří přímo mezi žáky a přímé následovníky profesorů Libenského a Kopeckého. Tito umělci stejně suverénně využívají nejmodernější přístupy stejně jako alchymii postupů tradovaných od středověku. V jejich tvorbě je možné nalézt ozvuky výjimečně plodných epoch, kdy české umění hrálo prim, například secese, art-deco nebo třeba kubismu – který se jedině tady jako estetický názor promítl i do architektury a designu životního stylu. Dalšími z typických znaků jejich prací jsou inteligentní hravost, neortodoxní přístup k tvarovému řešení a originální zacházení s citacemi, které vedou k postmoderní ztrátě jednoznačnosti Právě tyto prvky ve spojení s precizním zpracováním, dělají z celé řady nově vzniklých artefaktů to, čím jsou - umělecká díla specifické kvality, která často nemají ve světě obdoby.